Jeho videa sledují statisíce rodičů, kteří v nich nacházejí směs humoru, zdravého rozumu, nadhledu, ale i kovaných doktorských rad. Pediatr Cyril Matějka, známý jako Děckař, který se nebojí mluvit narovinu třeba i o tom, že teplota se prostě sráží, nám v rozhovoru popsal nejen to, proč se imunita nekupuje v lékárně a jak zvládá tlak sítí, ale prozradil na sebe i kus neumětelství ve vztazích nebo chvíle, kdy se cítí trapně. To vše samozřejmě stylem jemu vlastním. Tedy přímo, lidštinou, humorně, na férovku a bez kudrlinek nebo líbivých slovíček.

MUDr. Cyril Matějka je pediatr z Jablonce nad Nisou, který se pod přezdívkou Cyril Děckař stal fenoménem českého internetu. On skromně tvrdí, že tak to není, ale jeho upřímná a srozumitelná videa o dětském zdraví se těší obrovské fanouškovské základně. Působí v nemocnici, natáčí edukativní obsah a nově je i autorem úspěšné knihy Děcké lékařství. V té s humorem předává tipy a triky rodičům srozumitelštinou tak, aby s dítětem nemuseli skončit v nemocnici.

Co je podle vás na práci s dětmi nejtěžší?

Poznat, co jim je. Hlavně kojencům. Pak občas práce s rodiči, kteří jsou takoví ti chemikáři, že ve všem je chemie, to se pak někdy těžko pomáhá. A vlastně jsem zapomněl na to hlavní – a to způsobovat jim bolest. Třeba odběry krve, cévkování a tak.

A co naopak nejhezčí?

Nejhezčí je moment, když přijdete ráno na vizitu a najdete vyléčené dítě, které večer vypadalo na umření a ráno skáče z postele. To je taková vděčná situace. Dobrá nálada na všech frontách – u rodičů i u personálu.

Rodiče dnes hodně googlují. Vy už jste milionkrát osvětlil, že vám tohle nevadí, když to má hlavu a patu. Co se ale odehrává uvnitř vás, když opravdu slyšíte nějakou blbinu? Podaří se vám pokaždé někomu takovému vysvětlit, že internet je sice dobrý sluha, ale taky zlý pán?

Když slyšíte nějakou vážně blbinu, tak úplně mám chuť vstát a převrhnout stůl, ale držím snad dobrý poker face a nechám si to dopovědět. Ale někdy je to vážně těžké. Nejhorší je, když rodiče pomlouvají všechny doktory před vámi a vy si pak říkáte, že půjdou o dům dál a pomluví vás. Je to taková bezmoc.

Říkáte, že i lékaři dělají chyby. Která vaše profesní „chybička“ vám zůstala v paměti nejvíce? Klidně dejme úsměvnou.

Těch chyb je spousta – od blbostí až po takové, kde si říkám, že z toho může být nějaký následek. Vím, že před mnoha lety jsem jednou asi prokecnul, že je dítě adoptované – před tím dítětem, protože jsem se ptal na anamnézu rodičů a oni na mě nějak posunkovali a já to nepochopil. Doteď mě to mrzí. Teď jsem na to zvýšeně opatrný. To je tak se vším – každá chyba vás nejvíc naučí.

Pane doktore, povězte prosím, čím to, že u pediatrů automaticky očekáváme, že to budou umět i s námi dospělými? Na co se ptám :-)… Kdykoliv jdu se svou dcerou k její paní doktorce, jsem úplně klidná a vím, že tam na mě čeká vlídnost a ta nejhodnější sestřička. Pomáhá to vlastně ve vaší práci, když tohle rodič cítí? Lépe řečeno, může to pomoct?

To myslím čekáte špatně. Nikdo neumí všechno – někdo je lepší na děti, někdo má asi víc trpělivosti s rodiči, někdo je víc pečlivý, někdo zas víc praktický. Je to fakt různé. Je dobré, když si obě strany jdou naproti a chtějí si pomoct. Nečekat full servis a mít odmítavý postoj.

Jste známý pod přezdívkou Cyril Děckař. Jak vlastně tato přezdívka vznikla? Někdo určitě ví, někdo tuší. Povězte prosím.

S kamarádem právníkem jsme nad ránem stáli před chalupou a popíjeli na sněhu a konstatovali, že se mi rozjíždí kariéra a že je potřeba si zvolit umělecké jméno. Cyril je už unikátní dost, tak to není potřeba měnit, takže musíme změnit to příjmení – a pak nás napadlo tohle. Když projedete sociální sítě, tak to tak lidi dělají. Jedno je křestní a druhé povolání. Takže vlastně to nebyl těžký výběr. Ještě existují profily jako Pediatrie s láskou nebo s úsměvem, tak padaly hlášky jako „Pediatr bez lásky“, „Nasraný pediatr“ apod.

Ve svých videích mluvíte hodně napřímo a s humorem. Jak na to reagují rodiče? Oceňují upřímnost, nebo se někdy i urazí?

No, musím zaklepat, zatím nemám špatnou osobní zkušenost, takže věřím, že sranda vítězí nad zapšklostí a ignorantstvím. Lidi se rádi něco dozvědí, a když k tomu přihodíte fór, tak to ocení. Tak snad si to nezkazím.

Určitě nezkazíte :-) A teď mi pojďte říct, který dětský zdravotní mýtus vás dokáže spolehlivě vyloženě rozčílit?

No, hláška, že samozřejmě čekáme na 38,5, to je klasika. A taky mě dokáže dopálit „po lžičkách“. Proboha, normálně si nalijete do kelímku na dno a určitě to nebudete přelévat na lžíci, přece. Ale toho je spousta. „Nejez sladké, bude tě bolet břicho.“ „Nezlob, nebo ti doktor píchne injekci.“ Toho je.

A naopak. Jaký rodičovský trik vás osobně mile překvapil?

Když používají rodiče triky, tak na tu pohotovost nepřijdou. Ale naštěstí mi píšou, takže se to dozvím. Většinou je to, že použili tu a tu kapitolu z knihy a že to pomohlo. To potěší asi nejvíc. Já tomu říkám důkaz místo slibů. Všechno to jsou praktické rady, které se hodí – žádné sliby nebo nereálné věci. Takže nejmilejší je to, když napíšou, co jim pomohlo.

Jaké zdravotní problémy u dětí podle vás dnes rodiče nejvíce podceňují?

Neprůchodný nos. Ale žijeme v době masáže mořské vody a bohužel jsou v tom rodiče trochu nevinně. Farma firmy mají silné lobby.

A které naopak přeceňují a přibíhají s nimi k pediatrovi zbytečně?

Horečka. Nedokážu se asi vcítit do rodiče, který si zavolá sanitku, když naměří 39. A ono se to furt děje, jako skoro obden. Nebo trocha svědivých pupínků na hrudníku nebo obecně potíže, které dítěti třeba nic nedělají, a oni s tím přijedou v noci do nemocnice. Dítě nemá žádné obtíže, nic ho netrápí, ale oni ho táhnou přes město, protože má někde krupičku. Ale zase je to asi opatrnost. Chápu, že nechtějí nic podcenit, ale i v tom by jim knížka mohla pomoct.

A pojďme k sítím. Stres, tlak na výkon, právě ty sociální sítě… Jak moc podle vás tohle všechno ovlivňuje zdraví dětí?

Hodně. Já to pozoruju hlavně na sobě. Takové to FOMO, strach, že o něco přicházíte. My pracujeme o svátcích a víkendech a sleduju rodinky, jak pouští draka a vyřezávají dýně. Nebo kamarády, jak jsou na pivu. My se s manželkou střídáme v pohotovostních službách. A závist. Koukám furt dopředu, co si kdo koupil, a chci všechno taky. Asi by se měl člověk chvíli zastavit a hodit tam tu vděčnost, jak se říká. To se stále učím.

Co by se podle vás mělo zásadně změnit v systému české pediatrie?

No, my máme nejhorší systém vzdělávání ze všech lékařských oborů. Pořád nám to mění, že už tu pediatrii nikdo nechce dělat. Hodně papírování za málo muziky. Takže něco je špatně. Ale jinak by pomohla nějaká lepší osvěta od státu o systému – jak funguje praktik, jak funguje pohotovost, kdy se volá sanitka, k čemu je očkování. Lidi tápou úplně ve všem. Vy jim to pak vysvětlujete na pohotovosti ve spěchu.

Tápající rodiče musí být náročná disciplína. Jaký je tak vlastně váš recept na dobrý vztah mezi pediatrem a rodiči?

Pozitivní nálada, víra, že to zvládneme, a žádné lhaní. Nejhorší je, když se rodič zeptá, jestli třeba můžou s dítětem domů, a vy řeknete, že ne, že až zítra, a oni se zeptají: „A co s námi ještě budete dělat?“ A vy řeknete: „Vlastně nic.“ „Tak proč tady musíme zůstat?“

Všechny tyhle provozní otázky je dobré hrát upřímně a cítit se jako ten rodič. Doma je doma. Nikdo nechce trčet v nemocnici. Je potřeba tu zodpovědnost rodičům předat zpátky. Žijeme v šíleném strachu před soudy, a že nás někdo napadne, obviní. Někdy mám pocit, že hodně úkonů děláme jen pro vlastní ochranu, až skoro na úkor dítěte. To mě hodně štve.

Kdybyste v souvislosti s vaší prací měl dvě přání, která by se lusknutím prstu splnila. Na co byste v takovém případě chtěl, aby se rodiče ptali méně, a na co by se naopak měli začít ptát častěji?

Aby se už neptali, jaký preparát bych jim doporučil na imunitu. Imunita se nedá koupit doplňky a vitamíny z lékárny za tisíce. Ale dobře jíst, spát a být hubený. A druhá otázka – co si myslím o tomhle a tamtom očkování. To není o tom, co si o nich myslíme, je to o tom, co vy jste ochotni pro to dítě udělat a za kolik mu „přikoupit“ imunitu. Tady chybí hodně edukace.

Zažil jste v ordinaci někdy situaci, která vás dojala?

Nejvíc je, když po vás pojmenují novorozence. Ale já vždycky opáčím, že za mých dob za to byla šikana. Ale teď už jsou tahle jména asi běžná.

Co děláte, když potřebujete vypnout a nemyslet na práci?

Mám rád běhání a pivo. Já ale ani tak nemám problém s myšlenkama na práci, ta mě netrápí. Spíš vztahy. Na ty nejsem dobrej a pořád řeším, co jsem řekl, co jsem řekl špatně, výčitky a výčitky. Největší restart je dobře se vyspat.

Neumím si představit, že byste zrovna vy byl něčím jiným, ale zeptám se… Pokud byste nebyl pediatrem, jakou profesi byste si vybral?

Mám moc rád našeho personalistu a vždycky si říkám, že bych chtěl dělat to, co on. Nebo moderovat nějaké Dobré ráno a zvát si hosty :-)

Pojďme prosím zpět k sociálním sítím. Vnímáte to spíš jako radostnou součást práce, nebo dnes už třeba i jako velký závazek?

To první. Baví mě to a je to takový koníček. Jako závazek moc ne, protože nejsem moralista a lidem do toho nekecám. Nedělám příspěvky o tom, že děti nesmí Birell, a nekárám společnost. Spíš glosuji přešlapy a snažím se lidem pomoct, čemu se mají vyvarovat. Tak je to radost.

Co děti samotné říkají na to, že jejich doktor je známá osobnost z internetu? Poznávají vás, že ano?

Ty starší na TikToku. Já tam mám profil, ale solím tam videa jen občas, moc tam nechodím, takže je to pro mě taková pasivní platforma. Ale asi tam chodí. Většinou se zasmějí a důležitě to řeknou před rodiči. Já si pak připadám spíš trapně. Ale chodí tam i rodiče, takže to má i svůj účel.

Jste inspirací i pro své kolegy? Co myslíte? Ptám se z toho důvodu, že edukativní videa jsou fajn a určitě by přišla vhod i z jiných oborů.

Snad ano. Píše hodně pediatrů a sester, že to dávají do čekárny, doporučují rodičům a největší radost je, když mě pozvou přímo přednášet pro doktory. Ale to už jsou nervy, protože to jste pod drobnohledem a musí to být perfektní. To je vyšší dívčí než pro rodiče – přednášet pediatrům. Ale taky mě to moc baví. S hodně pediatry si píšu, pomáhali mi s knížkou, hlavně to zkontrolovat, a musel jsem to hodně opravovat.

Jak na sociálních sítích zvládáte kritiku nebo negativní komentáře? Musel jste se učit nepouštět si je k tělu?

No, asi před půl rokem jsem si to zažil poprvé a bylo to nepříjemné překvapení, že vás cizí lidé kritizují. Ale pak to naštěstí nějak přešlo, musím zaklepat, a už zas dobrý. Snad jsem nic moc nezkazil, do politiky ani do špatné spolupráce jsem nevkročil, tak se snažím se nezošklivit. Naučil jsem se od starších profíků, že musíte pod příspěvky, kde jste, napsat nějaké neutrální poděkování – třeba „díky za pozvání“. A lidi, jak vidí, že to tam čtete a jste tam jakoby přítomný, tak nehejtí. Když tam nejste, tak si to dovolí. Ale kdo to má furt stíhat, házet všude první komentář :-)

Óhóóó, no jo, to je chytré :-) A stává se vám, že Vvs lidé zastaví na ulici s dotazem ohledně zdraví jejich dětí?

To moc ne. Spíš chtějí pokecat o pořadech. Všechny zajímá, jaký byl Kraus a jestli byl hodný nebo zlý. O zdraví se bavíme jen v nemocnici. Nebo po smskách.

Jaký vůbec nejbizarnější dotaz jste od rodičů dostal?

Největší bizár je, když si dají tu práci a sepíšou mi něco na tři displeje mobilu. Je mi pak trapné je odbít, ale opravdu nejde přehodnotit a přeléčit celý život dítěte, který mi vypíšou do mobilu. Lepší jsou krátké konkrétní otázky.

Kdybyste měl sestavit desatero zdravého dítěte, co by v něm určitě nechybělo?

Nebýt tlustý, hýbat se a zdravě jíst. Jo, a dobře spát. To vlastně platí pro všechny. A humor.

Co vás v poslední době na dětské medicíně nejvíce nadchlo? Nový objev, trend, technologie, cokoliv?

Vakcína ve spreji do nosu, nebo že se dá vypít. Cokoliv, když je to bez jehel. Nebo aplikace na inzulin pro diabetiky do mobilu. Prsteny, co měří spánek a saturaci.

Jak se podle vás promění pediatrie v příštích dvaceti letech?

Řekl bych „poslední zhasne“, ale asi bych měl být pozitivnější. Vymírají obvody a přesouvají se do nemocnic, takže budete mít praktika v nemocnici. Na obvodech bude doktor jen dvakrát týdně.

Pohotovosti zavřou a v každém kraji bude jen jeden dětský urgent – a to budou mít rodiče daleko. Takže já to vidím velice bledě. Takže na to vůbec nemyslet. To je problém našeho budoucího já.

Co byste vzkázal studentům medicíny, kteří váhají, zda si vybrat právě pediatrii?

Je to sranda a „kecací“ obor, pojďte do toho, jestli vás baví práce s lidmi a dětmi. Musíte být hraví a tolerantní.

A úplně osobně, jestli dovolíte. Jak se vám daří skloubit náročnou práci lékaře, popularizátora i soukromý život?

Tančím, jak nejrychleji dovedu. To říká můj starší mentor doktor. Připadám si podobně. Dělám to, jak nejlíp umím. Teď jsem hodně přestal sloužit a zkrátil úvazek, abych stíhal rodinu a besedy s rodiči a svůj nový koníček – a daří se. Takže to jde dobře.

Zmiňujete, že těžké chvíle vám pomáhá zvládat humor. Kdy vám v ordinaci pomohl nejvíce?

Humor mě přešel, když mi našli nádor – to jsem začal bilancovat. Naštěstí to snad dobře dopadlo a teď zas mám pocit, že s humorem jde všechno líp. Ale asi bych mohl být pokornější. Ne všechno je sranda a já jsem někdy dost lehkovážný. Jinak věřím, že humor funguje tak na 90 procent lidí. U deseti narazíte – tam musíte přepnout na nudného lékaře v bílém plášti.

Jaké téma o dětském zdraví by podle vás mělo zaznít mnohem častěji, než zaznívá?

Že imunita se nekupuje v lékárně. To je fakt šílený, co lidi řeší před každou zimou. Asi mají moc peněz, nebo já tomu nerozumím. Když vidím dítě s kašlem, které má deset doplňků stravy, ale neumí smrkat, tak vidíte, jak lidi hledají zkratky a vyhýbají se nepříjemným věcem. Ale vlastně je to stejné, jako když jste líní sportovat, i když víte, že je to zdravé.

A na závěr strašné klišé, já víííííím, omlouvám se :-) Kdybyste měl rodičům předat jednu jedinou radu, která by jim ušetřila spoustu starostí, jaká by to byla?

Horečka není nemoc, je to jen příznak. Horečka se sráží a hotovo. Nemusíte se hned pídit, z čeho je. Když klesne a dítě je v pohodě, tak cajk.

Barbora Klímová